Jako spisovná čeština se obvykle chápe kodifikovaný útvar českého národního jazyka, který má funkci národně reprezentativní. Užívá se v úředních dokumentech, v oficiální komunikaci a v médiích, alespoň ve veřejnoprávních.
Jde o soustavu pravidel, jejichž dodržování je v určité komunikaci závazné, norma přitom určuje, nejen, jak se má psát, ale předepisuje také správnou výslovnost. Kodifikace spisovné češtiny je obsažena zejména v Pravidlech českého pravopisu, Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny. Střediskem kodifikace je Ústav pro jazyk český ČAV.
Variantou spisovného jazyka je hovorová čeština, jde o jeho mluvenou podobu, užívá se v polooficiálních, resp. v neoficiálních mluvených projevech. Hovorové výrazy, na rozdíl od spisovných v užším smyslu, mají různou míru „nespisovnosti“. V našem slovníku uvádíme také nevelký počet výrazů klasifikovaných ve Slovníku spisovné češtiny jako hovorové, a to zejména z důvodu jazykových souvislostí. Jejich označení zkratkou SSČ (která znamená, že výraz je uveden ve Slovníku spisovné češtiny) pomůže čtenáři si uvědomit, kde vede hranice mezi spisovnými a nespisovnými výrazy.
Teritoriálně omezený nespisovný jazykový útvar se označuje jako nářečí (dialekt), resp. teritoriální dialekt. V Čechách se nářečí významněji udržela jen v okrajových oblastech (Chodsko, Podkrkonoší). Na Moravě se stále udržují tři tradiční nářečí – hanácké (střední a jihozápadní Morava, zhruba západně od řeky Moravy), moravskoslovenské (jihovýchodní Morava, východně od řeky Moravy) a severně od něj nářečí lašské. Pojem nářečí se někdy používá zejména pro malé oblasti, na větším území, kde se drobné rozdíly vyrovnávají, vzniká tzv. nadnářečí (interdialekt). Ze středočeského interdialektu v minulosti vznikla dnešní spisovná čeština. Nejvýznamnějším interdialektem pak je obecná čeština, která je dnes v neoficiálních projevech používána na celém území Čech a značné části Moravy. Následující přehled snad může ilustrovat pojmy hovorová čeština a obecná čeština, mezi nimiž vede hranice spisovného a nespisovného jazyka:
dívat se ......... spisovný výraz
koukat se ......... hovorový výraz
čumět ............ výraz obecné češtiny (uvedený v SSČ)
vejrat ............ nespisovný výraz, který SSČ neuvádí
Součástí národního jazyka jsou také specifické vrstvy, které nemají charakter strukturních útvarů, jde spíše o slovní zásobu vymezenou sociálně. Sem patří především slangy (včetně tzv. profesní mluvy) a argot. Podle Hubáčkovy definice jde o svébytnou součást národního jazyka, jež má podobu nespisovné nebo hovorové vrstvy speciálních pojmenování, realizované v běžném, nejčastěji polooficiálním a neoficiálním jazykovém styku lidí vázaných stejným pracovním prostředím nebo stejnou sférou zájmů a sloužící jednak specifickým potřebám jazykové komunikace, jednak jako prostředek vyjádření příslušnosti k prostředí či k zájmové sféře. Lze také rozlišovat profesionalismy jako nespisovné názvy terminologické povahy a slangismy (v užším smyslu), které vykazují výrazný prvek citovosti a expresivity. Termín slang se však používá i pro označení nespisovného výraziva obecné češtiny, hovoří se např. o slangu současné mládeže.
Jako argot se tradičně označuje mluva podsvětí, resp. spodiny, podle klasické definice zde hraje významnou roli utajování. V tomto slovníku pojem argot používáme pouze pro argot historický (do druhé světové války). Mnoho argotismů proniklo do běžné mluvy, již František Oberpfalcer (1934) uvádí: „Mezi slangy a argotem jsou hranice dosti kolísavé. Studenti, vojáci, sportovci a umělci rádi přejímají zřejmé argotismy do svého slangu a naopak argot má mnoho vlastností shodných se slangy ...“. Podrobněji se o argotu zmiňujeme níže.
U slov českého původu uvádíme etymologii pouze v těch případech, pokud existuje významná nebo zajímavá jazyková (někdy i mimojazyková) souvislost. Obvykle v těchto případech vycházíme z Machkova Etymologického slovníku jazyka českého.
Největší počet slov cizího původu pochází z němčiny. Zde se ve výkladu přidržujeme standardních publikací (Kluge, Duden), mnohá naše nespisovná slova však pocházejí z analogických vrstev německého jazyka, jde často o slova nářečová či hovorová, mnohá slova, která jsou u nás v živém úzu, již z běžných německých slovníků vymizela. V těchto případech používáme jako zdroj Das Deutsche Wörterbuch von Jacob und Wilhelm Grimm přístupný (spolu s některými slovníky německých nářečí) na webových stránkách Trevírské univerzity. Významným zdrojem českých argotismů je argot německý, řada dalších slov (zejména romského původu) pronikla stejnou měrou do českého i německého argotu. V těchto případech považujeme za směrodatný Wolfův Wörterbuch des Rotwelschen, v menší míře i starší práce (Petrikowitz, Jagić aj.). Za významný zdroj poznání původu slov českého argotu považujeme také Treimerův Das Tschechische Rotwelsch (1937), i přes řadu zjevných chyb. U některých argotických výrazů brněnské plotny citujeme i původ, který uvádí Nováček.
Historické výrazy (střední horní němčina aj.) označujeme zjednodušeně „něm.+“, slova charakteristická pro rakouskou němčinu (austriacismy) označujeme zkratkou „rak.“, přičemž obvykle zvlášť nezdůrazňujeme, že se často stejný výraz používá také v jihoněmeckých nářečích. Od austriacismů se snažíme odlišit slova z vídeňského argotu (zkratka víd. arg.).
Slova romského původu byla z větší části převzata z Podzimkovy Světské hantýrky (1937), pravopis upravil podle dnešních zvyklostí PhDr. Ruben Pellar. Slova polského argotu byla ověřována podle Stępniakovy publikace Słownik tajemnych gwar przestępczych.
U výrazů přejatých do češtiny přímo z francouzštiny (a dalších jazyků), jsme obvykle čerpali z Rejzkova Českého etymologického slovníku (který jako první v naší literatuře uvedl výklad původu několika set nespisovných výrazů), dále ze Stručného etymologického slovníku jazyka českého (Holub, Lyer) a ze slovníku Machkova.
Je třeba si vždy uvědomit, že ani u všech slov spisovného jazyka se nepodaří vždy přesvědčivě vypátrat původ, u výrazů argotických to platí dvojnásob. Zde nejen že neplatí obecné jazykové principy, ale slova bývala měněna záměrně. U řady nespisovných výrazů publikujeme pravděpodobně vůbec první pokus o vysvětlení původu, v některých případech (opět hlavně u slov z německého argotu) snad opravujeme tradované chyby v naší literatuře.
U řady hesel slovníku, zejména u hesel historického argotu, jsou uvedeny literární zdroje. Uvádíme je jednak tam, kde se slovo již neužívá, nemohlo být tedy zachyceno terénním sběrem, avšak také u slov dnes užívaných (současnou generací často pociťovaných jako slova nově vytvořená), kdy je zajímavé si uvědomit, že jsou užívána již několik generací. Pro lepší představu, co se za jednotlivými jmény vlastně skrývá, uvádíme stručný přehled prací věnovaných českému argotu a slangům. Další literární zdroje jsou uvedeny v podrobném přehledu literatury.
Nejstaršími zdroji poznání řeči zločinců jsou tzv. smolné knihy (černé knihy), kam byly v dávné minulosti zapisovány výpovědi na mučidlech. Známé jsou tyto knihy vedené od 16. stol. v Mladé Boleslavi, Rokycanech či Táboře. František Oberpfalcer (viz dále) uvádí řadu výrazů, které se v jen málo pozměněné podobě zachovaly až do doby před 2. světovou válkou, některé i do poválečného období, např. důl kapsa (ve 20. stol. dolina), kosa nůž (dodnes takto, popř. kosák), lišky zlato (dodnes ve vězeň. mluvě), prach drobné peníze (dnes prachy) nebo vrba kabát (brněnském argotu vrbek).
Těsně před svou smrtí sepsal významný český buditel, filolog a spisovatel Antonín Jaromír Puchmajer (1769–1820) učebnici romštiny „Romani Čib“ (vyšla v r. 1821), ke které připojil slovníček „Hantýrka oder die Čechische Diebesprache“, tedy Hantýrka neboli česká řeč zlodějská. Tento slovníček je základním zdrojem poznání českého argotu konce 18. a první poloviny 19. století. Výrazů, které se dochovaly do dnešní doby (byť někdy v podobě mírně změněné), je zde již podstatně více, např. bašta jídlo, cink tajné znamení, čára cesta, silnice, fabián hlad, flákota maso, hakovka práce, hakovat pracovat, chmatač zloděj, prkenice peněžěnka, šplichovnice puška, šťárka prohledávání nebo talíř tisícovka. Zajímavé je, že snad jediné slovo, které by mohlo být romského původu, uvedené ve zlodějské hantýrce je mikroulsky malý. Naprostá většina argotických výrazů je původu buď domácího nebo německého, resp. německo-židovského. Puchmajer však slovníček hantýrky připojil k učebnici romštiny zejména proto, aby dokázal, že romština není totožná se zlodějskou hantýrkou, což byl v té době rozšířený názor. V jeho době byli prý v Čechách dvě skupiny Romů, černí (kalo), živící se poctivě, a bílí (párno), kteří se živili krádežemi. U této druhé skupiny Puchmajer vyjadřoval pochybnost, že jde skutečně o Romy (Cikány).
O několik let před slovníčkem Puchmajerovým byl sestaven podobný přehled české hantýrky pro úřední potřeby Zemské kanceláře ve Vídni (1806). Tento slovníček (dnes známý jako „Hájkův“, neboť o sto let později jej otiskl V. Hájek v XV. ročníku časopisu Český lid, tj. v r. 1906) obsahuje velký počet zkomolenin, slova zřejmě zapisoval německy mluvící úředník. Místo Puchmajerova černíci Cikáni má „Hájkův“ slovníček černiči, místo čára cesta má čera, místo pídě hodinky má pind apod. Jako celek se však tento slovník shoduje s Puchmajerovým. Praktická absence slov romského původu potvrzuje dojem, že tato slova do českého argotu pronikala ve větší míře teprve v druhé polovině 19. století a ve století dvacátém.
Argot druhé pol. 19. století zachycuje práce nazvaná „Tajná řeč (hantýrka) zlodějů a šibalů“, kterou v XI. roč. Českého lidu (1902) otiskl Karel Juda. Slovník pochází ze zápisků soudních úředníků a shoduje se přibližně ze 60 % se slovníkem Puchmajerovým. Logicky obsahuje další výrazy, které se dochovaly do dnešní doby (lochna díra, moták dopis z vězení, střelit prodat, šoufl špatně aj.), a více slov romského původu (čór, čórka zloděj, zlodějka).
Všechny uvedené slovníky doplněné více než stovkou dalších výrazů zpracoval ve své disertaci budoucí středoškolský profesor a žurnalista František Bredler (1886–1942), v knižní podobě pak tato práce vyšla v r. 1914 pod názvem „Slovník české hantýrky (tajné řeči zlodějské)“. Bredlerův slovník bývá někdy kritizován jako nespolehlivý, jediné, co mu však lze vytknout (a ani to není vhodný výraz), je neznalost německého argotu při etymologickém výkladu slov. Počet slov romského původu v tomto slovníku je již podstatně vyšší (čurek nůž, dand zub, mujorka hubička, zumina polévka aj.), stejně jako slov dnes běžně užívaných (fórový, mazaný aj.). Bredler do svého slovníku převzal také slova tzv. „šviháčtiny“ (argotu moravských miškařů), který v rámci své „Dialektologie moravské“ otiskl významný a tehdy populární filolog František Bartoš. Bredler však správně poznamenává, že ač nepochybně jde o argot (cílem bylo utajit obsah rozmluvy před nepovolanými např. v hospodách), nemá se zlodějskou hantýrkou mnoho společného.
Naše hantýrka je také zmíněna v práci chorvatského filologa Vatroslava Jagiće „Die Geheimsprachen bei den Slaven“ (Tajné jazyky u Slovanů). V části věnované Moravě cituje především Bartoše, u české hantýrky Puchmajera.
V roce 1926 vyšla kniha německého slavisty Eugena Rippla (1888–1945) „Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch“ (Slovník českého argotu), slovník obsahující téměř 2900 hesel. Jsou zde slova z dřívějších slovníků hantýrky, avšak jsou doplněna téměř 2000 dalšími výrazy získanými z beletrie a zejména z policejních zdrojů. V tomto slovníku již nacházíme stovky výrazů, které jsou dodnes používány. V roce 1937 vydal Rippl první část plánovaného rozsáhlého slovníku „Tschechisch im Alltag“ (Čeština všedního dne). Prvních 32 stran ukazuje, že šlo skutečně o velkoryse pojatý projekt, nezaměřující se pouze na argot, ale i na obecnou češtinu, včetně studentského slangu, vojenské mluvy aj. Bohužel doba nebyla nakloněna německy psanému slovníku českého jazyka. Ripplův osud byl tragický. Byl jedním z významných propagátorů české literatury v německém prostředí, až do Mnichova patřil k oporám slábnoucího demokratického křídla na německé části pražské univerzity (svědectví Jacobsonovo). Jeho následný vstup do Henleinovy strany, i ideologické ústupky nutné pro vydání jeho díla „Die Soldatensprache der Deutschen im ehemaligen tschecho-slowakischen Heer“ (Vojenská mluva Němců v bývalém československém vojsku; 1943), by neměly snižovat Ripplovo dílo, definitivně uzavřené 10. května 1945 za okolností, které si jen můžeme domýšlet.
V roce 1929, krátce po ukončení studia hudební teorie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a pařížské Sorbonně, vydal Otakar Nováček (1901 až 1986) knížku nazvanou „Brněnská plotna“. Zachoval nám tak pramen poznání brněnského argotu a jeho souvislostí s argotem vídeňským. Padesát stran textu o příslušnících brněnské plotny a jejich životě je doplněno slovníčkem obsahujícím přibližně 850 hesel. Téměř třetina z nich je obsažena i v současných slovnících hantecu (viz dále). V dalších letech Nováček vydal krátký spisek „O číšnících“ (1932) a v letech 1935 až 1936 vydával časopis „Hantýrka“ opět věnovaný zejména argotu. Nováček byl významným znalcem díla Leoše Janáčka (u kterého také studoval), po válce spolupracoval s Československým rozhlasem v Brně, soukromě vyučoval francouzštinu. Svůj bohémský styl života (který mohl být určitým ideovým pojítkem s plotnou) si zachoval i v tzv. socialistické společnosti. Zajímavý byl Nováčkův obdiv k pražskému argotu, jako vtipnějšímu. Další desetiletí ukázala, že za totality si Brno zachovalo mnohem více jazykového vtipu než Praha.
V roce 1934 vyšla v Československé vlastivědě rozsáhlá studie „Argot a slangy“ Františka Oberpfalcera (1890–1973; později obv. Jílek-Oberpfalcer). Na 64 stranách je zde uvedeno více než 2000 výrazů českého argotu a různých slangů (studentský, vojenský, myslivecký, sportovní a řada dalších), s podrobným, zajímavým a místy velmi vtipným rozborem. Přečtení této stati lze doporučit každému, kdo se o argot či slangy zajímá. Oberpfalcer po válce působil na Filozofické fakultě UK v Praze jako profesor českého jazyka a literatury.
V roce 1937 vyšla v Heidelbergu kniha Karla Treimera „Das tschechische Rotwelsch“. Na 93 stranách málo členěného textu autor uvádí více než 2000 slov s překladem do němčiny a u větší části z nich se také pokouší o jejich etymologický výklad. Přes řadu nepřesností a omylů, které se pravděpodobně vycházejí z absence jemného citu pro češtinu, je kniha cenným pramenem poznání argotu. Machek místy upozorňuje na Treimerovy chyby, avšak většinu výkladů zřejmě považoval za spolehlivé (cituje také Treimerovy poválečné práce).
Ve stejném roce vyšel v časopise Bezpečnostní služba (roč. VII, 1937) jako příloha útlý „Slovníček Světská hantýrka“, který na podkladě terénního sběru materiálu v letech 1934–1936 vytvořil Jaroslav Podzimek. V úvodu se dočteme: K lidem „světským“, t. j. světem jdoucím či kočovným, počítáme loutkáře, komedianty, majetníky zábavných podniků, koňské handlíře, brusiče a tuláky. Ti vytvořili hantýrku, lišící se značně od zlodějské, zejména velikým počtem slov přejatých z jazyka cikánského. Zajímavé je porovnat kvantitativně shodu světského argotu s argotem kriminálním, přičemž se zdá, že je mezi 25 a 30 procenty a není dána jenom slovy romského původu (viz dále).
Dosud jsme uváděli pouze práce týkající se argotu. V roce 1921 vydal Jan Jindra „Slovníček kazimluvů, chybných slov nečeských a cizojazyčných, užívaných v různých řemeslech ...“ Tento slovníček obsahující přes 2200 hesel je dnes, spolu s díly Jaroslava Hubáčka (viz dále), důležitým zdrojem poznání technického a řemeslnického slangu.
Doba budování socialismu studiu argotu a slangů příliš nepřála, zejména v prvních desetiletích se vytvářel dojem, že slang patří minulosti. Výjimkou byl slang některých průmyslových oborů, v r. 1956 vyšla kniha Václava Křístka (1918–1979) „Ostravská hornická mluva“ a v r. 1965 vydala Božena Zimová (nar. 1904–1978) v rozpravách ČSAV „Vorařský slang pražského Podskalí“, čímž navázala na starší práci Ripplovu Z plavecké (vorařské) češtiny z roku 1934.
Od roku 1964 vycházejí časopisecké i knižní práce Jaroslava Hubáčka (nar. 1929), v současné době profesora bohemistiky na Ostravské univerzitě. Hubáček za více než 40 let vytvořil úctyhodné dílo, které pomohlo zachovat zejména řemeslnický, technický a průmyslový slang řady oborů, přispěl však významně také k studiu slangu studentského, sportovního aj. Jeho kniha „O českých slanzích“ z r. 1979 (druhé vydání 1981) byla ve své době jedinou dostupnou publikací pojednávající široce o nespisovném výrazivu a jde asi o dosud největší sbírku českých profesionalismů. Podobně úspěšnou publikací byl „Malý slovník českých slangů“ z r. 1988, v r. 2003 pak vyšel „Výběrový slovník českého slangu“.
Od roku 1978 se v Plzni konají konference věnované argotu a slangům, podnět k těmto konferencím dal v r. 1977 Lumír Klimeš (nar. 1924), pozdější profesor bohemistiky Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Základním přehledem bibliografie o českém argotu a slangu je jeho „Komentovaný přehled výzkumu slangu v Československu, v České republice a ve Slovenské republice v letech 1920–1996“.
Studium argotu bylo za minulého režimu podstatně obtížnější. V roce 1964, době začínajícího politického tání, vyšla knížka Radovana Krátkého (1921–1973) „Hantýrka pro samouky“, která připomněla úsměvnou formou mnohé z toho, co před válkou popsal Oberpfalcer a další. Po roce 1968 však již veškeré práce o argotu vyšly pouze jako samizdat nebo v zahraničí.
Studiu vězeňského slangu a světského argotu se věnoval Jaroslav Suk (nar. 1948), jeho slovník vytvářený v průběhu 70. let vyšel pro širší veřejnost až v roce 1993 („Několik slangových slovníků“), ale při porovnání se současným vězeňským slangem neztratil příliš na aktuálnosti. Publikace obsahuje také slang chartistů, slang profesionálních řidičů, slang teplárenských zaměstnanců a vojenský slang. Jaroslav Suk byl v sedmdesátých letech vězněn z politických důvodů a později emigroval do Švédska. Sukovy slovníky citujeme standardně s rokem vydání (1993), správnější by možná bylo citovat rok dokončení (1979).
Před rokem 1989 vyšla ještě řada drobnějších prací věnovaných jednotlivým slangům (trampský, divadelní, hudební aj.), obvykle jako účelové publikace, disertace, články v odborných časopisech nebo ve sbornících z konferencí.
Přestože první vydání „Šmírbuchu jazyka českého“ Patrika Ouředníka (nar. 1957) vyšlo již v r. 1988 v Paříži, kde autor od r. 1985 žije, širší veřejnosti se stalo známé až po vydání v Československu v r. 1992. Šmírbuch je rozsáhlou sbírkou argotismů a dalších „nekonvenčních“ výrazů a frází, doplněnou velkým počtem trefně vybraných citátů z domácí i překladové literatury. V r. 2005 vydalo nakladatelství Paseka již třetí vydání této populární knihy.
K poznání vězeňského slangu přispěla práce Jaroslava Hály a Petry Soudkové „Jak mluví čeští vězni“, kterou v roce 2002 vydal jako přílohu časopis České vězeňství. Slovníček, který je součástí práce, obsahuje téměř 1000 hesel, z nichž řada v podstatě odpovídá výrazům, které uvádí Suk. V roce 1993 vydalo nakladatelství Harrassowitz 1. díl knihy Jiřiny van Leeuwen-Turnovcové (nar. 1951) „Historisches Argot und neuer Gefängnisslang in Böhmen“. (Historický argot a nový vězeňský slang v Čechách), která mapuje zdroje od 19. století až po 90. leta 20. století.
Za zmínku stojí také také drobná práce Kateřiny Rysové „Slangový projev mládeže“ (2002), „Tři slangové slovníky“ (Zdeňka Tichá a Luboš Skopec, 2001). Pozornost se opět věnuje brněnské mluvě, je zde třeba uvést zejména „Velký slovník hantecu“, „Velkou knihu podělávek“ (Pavel Čiča Jelínek) a další. Odborná literatura o brněnské městské mluvě je spojena především se jménem Marie Krčmové (nar. 1940), profesorky bohemistiky a (do r. 2003) vedoucí Ústavu jazykovědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Lexikální materiál byl po dlouhou dobu získáván prostou formou zapisování zaslechnutých slov, resp. výrazů, které ze své paměti zaznamenali lidé spojení s určitou profesí. Od konce 90. let, spolu s doplněním sbírky o slova získaná z odborné literatury, byla používána metoda jednoduchých dotazníků, které byly připravovány vždy pro určitou oblast slangu, resp. teritoriálně definované mluvy. Dotazník obsahoval již získané výrazy s kolonkami aktivně používám, znám a neznám. Navíc dotazník obsahoval na každé stránce místo pro doplnění dalších výrazů, na které si dotazovaná osoba vzpomněla.
Výrazy získané od spolupracovníků z jednotlivých (zejména profesních a zájmových) oblastí obsahují vždy určité procento slov uvedených ve Slovníku spisovné češtiny jako spisovné. Některé z nich jsme do slovníku zařadili, ovšem s příslušným označením (SSČ).
V posledních pěti letech byl výskyt některých výrazů také ověřován v internetovém vyhledavači Google, zejména slov, která se nově objevují ve slangu mládeže. Odlišovali jsme přitom uvedení výrazu v některém z internetových „slangových“ slovníků od jeho použití ve větách, zejména v interaktivních serverech (chaty, blogy).
Neocenitelným přínosem je lexikální materiál získaný od příslušníků Policie ČR, který shrnuje velký počet výrazů typických pro mluvu pachatelů trestné činnosti, zejména recidivistů a osob v nápravných zařízeních. Řada výrazů odpovídá materiálu, který cituje Suk (1993), resp. Hála a Soudková (2003), i když často s drobnými odchylkami. Za mimořádně zajímavý považujeme nemalý počet výrazů, které odpovídají (někdy úplně, jindy alespoň z hlediska slovního kořene) kriminálnímu argotu dvacátých a třicátých let.
Část hesel je doplněna příklady. Tyto věty pocházejí z větší části ze záznamu zaslechnutých hovorů, obvykle však jsou proti „originálu“ zkráceny. Vždy jsou pak zaměněna jména, přičemž – i když ne zcela systematicky – jedné a téže osobě (pokud se k ní vztahuje větší počet příkladů) přísluší někdy opět jedno jméno. Tyto věty, které na konci nejsou nijak označeny, jsou na konci doplněny těmito údaji:
Také příklady z internetu byly obvykle upraveny, zejména zkráceny a v případě uvádění konkrétních jmen byla tato jména pozměněna. Další příklady pocházejí z výše citované odborné literatury o argotu a slanzích (zejména Nováček, Podzimek, Oberpfalcer, Suk aj.) a menší počet příkladů byl převzat z beletrie (Bass, Poláček, Hašek, Čapek, Pavel, Hrabal, Topol, Jarchovský aj.)
Určitým handicapem tohoto slovníku je absence systematického označení, které výrazy jsou již zastaralé, popř. které se již neužívají. Základní orientaci dává symbol oddělující „historicko-etymologickou část hesla“, kde ikonka knížky označuje hesla získaná z literatury. Avšak i část ostatních výrazů je již generačně omezena na „pamětníky“, kvalifikované zhodnocení, do jaké míry je ten který výraz užívaný, je jeden z nejtěžších úkolů, které nás do budoucna čekají. Toto ostatně nebude možné bez získání dalších spolupracovníků. Věříme, že část z nich najdeme mezi čtenáři této knihy.
Copyright © Maxdorf 2006-2008